| UKÁZKA
Don Vítor si hraje a jiné básně
- - -
Mému muži se v obočí točí modrá chrpa
pohledem do spánku ohmatává smrt
kusy očí se svažují zpod víček
za oknem není nic
jen temný modrý mrak
Těly o sebe narážíme
v mořském písku se třou dvě lastury
k nebi obrácené lesklým nic
bílý skarabeus prochází modrým lesem
táhlým křikem si voláme do dutin těl
jedněmi modrými ústy
oči se nárazem rozvodnily
Nedělní zvony v poledne
návrat k oknu s napřímeným sklem
nahý se halíš do záclony
ruka s cigaretou trčí ven
do volného těla naráží mokrý mrak
- - - Na temné pavlači
vlaje bílé prádlo
v oknech krůpěje a mlha
matné světlo klouže po povrchu věcí
v tichu se dá vytušit něčí
zurčivý smích
- - - Prostory které jsme ztratily a které nás svírají
Poslepu nahmatat okna, nábytek, dveře a cukřenku
Pán shrbený nad stolem luští křížovku
Lampičkou si svítí na mřížky, popelník a propálený ubrus
Okno dokořán k cestě do hospody
Ucítit tabák ze záclon a zdí
- - - Chérie, dva měsíce jsem se neozval
řešil jsem injekce s kortikoidy do žil
celé hodiny proseděla na koberci a objímala si kolena
nepracovala, plakala a po jídle potichu zvracela
za jízdy zkoušela vystupovat z auta
měřila hloubku balkonu
Chérie, potichu jsi čekala
pařížské ulice jsi měřila klidným krokem
našla sis práci a začala studovat
viděla jsi krásnou černou ženu a kolem ní tančit oblak listí
potkala bubeníka s šedýma očima
koupila sis kabátek s velikými černými knoflíky
Chérie, půjdeme teď spolu do lesa z gigantických lilií
plného barev a vůní
až uprostřed v nejplnější záři spatříme že jsme nazí
nebude tam bolest, samota a pláč
tam pochopím tvé oblé tvary
do konce svých dní se budu procházet tvou krajinou
rozpustím v tobě velikou lunu
narodí se z ní dcera
bude mít moje oči a tvoje bezedná ústa
v té krajině nebude nic zvláštního
bude to docela obyčejná krajina
s trochou červánků v listech
bude v ní jen vůně a vůně a vůně
ty široká široká země
jen hlína a hlína a hlína
hlína a hlína
a chlad
| 
